Demolice naší demokracie

Většina nadšenců a vítačů demokracie z roku 1989 se dnes probouzí do hrůzné reality. Ti lidé, kteří věřili, že náš národ se stane plně demokratickým a právním státem, si dnes uvědomují, že vše není ani z desetiny dle jejich představ. Lidé pevně věřili, že každý z nás bude mít stejná práva a příležitosti. Bohužel první příležitost dostali ti, kteří nám vládli před rokem 89, protože jim jejich prostředky a konexe pro fungování na volném trhu byly po převratu ponechány. Tudíž tito lidé byli zvýhodněni před těmi, jimž nespravedlivě vládli. Pán zůstal pánem a otrok zůstal otrokem, až na několik výjimek, a to těch, které jim onu volnou cestu zde zanechaly.

Tehdejší mocnáři byli a jsou dodnes neustále bohatě odměňováni za to, jak krvavě nám vládli. Ten, co u výslechu tloukl toho, jenž měl pouze svoji myšlenku, má dnes mnohem větší penzi než ten, kdo byl bit.

Jenže je tu ještě mnohem větší drzost a troufalost, s kterou se opovažují zde veřejně vystupovat. Například členové tehdejší vlády bez mandátu, např. její předseda Jan Fischer nebo ministr vnitra Martin Pecina. Tyto dvě zde zmiňované osoby si nám zde veřejně dovolily přednášet poučky o demokracii. První zmíněný, J. Fischer, byl před rokem 89 členem Komunistické strany Československa, druhý, M. Pecina, byl členem Svazu socialistické mládeže. Oba tito muži se nestydí dnes nám přednášet, jak má vypadat demokracie. Zřejmě by nám o tom dokázali přednášet, i kdyby tu dnes vládl stále komunismus, pouze by pro společnost nebyla hrozbou Dělnická strana, ale lidé jako byl například Karel Kryl. Tehdejší komunističtí mocnáři odhodili svoji ideologickou moc za moc kapitalistickou. Jejich ideologie proti kapitálu se převrátila na kapitalisticky ideologickou. Výsledek toho je, že tehdejší pohlaváři a jejich věrné ovečky nám zde vládnou neustále, s tím rozdílem, že ideologická moc se změnila v moc peněz. Ale i v politice se uhnízdilo po revoluci hned několik komunistických larev, které hned začaly klást svá vejce pro udržení moci. Nejvíce těchto larev se však vyskytuje po boku předních politiků. Tyto larvy neustále drží špagátky této společnosti, ať už veřejně, či někde v pozadí této zvrácené hry. Tyto larvy jsou tehdejší straníci a svazáci, kteří si nestihli udělat kariéru za komunismu, a tudíž se snaží tvářit nevinně a předstírají, že se asimilovali v dnešní demokracii. Jako důkaz poslouží i zde zmínění J. Fischer a M. Pecina. Můžou se nás politici snažit přesvědčit, že tu máme demokracii, jenže vše naznačuje tomu, že je pěkně prohnilá. Protože to, co zde 20 let po revoluci musíme snášet, je nesnesitelně nechutné.

Jan Rummel