Ohrožují narkomani jen své zdraví?

 Když jsem po škole začínal pracovat jako skladník v diskontu jednoho obchodního řetězce, můj pátý den v zaměstnání (v pátek) jsem měl tu smůlu, že jsem se píchnul o injekční stříkačku, kterou zde zahodil nějaký fěťák poté, co ji použil. Ihned jsem si ji vyndal z ruky a snažil se vymáčknout krev s tím pocitem, že snad něco zachráním. Mezitím mě napadaly myšlenky typu: tak a teď už nikdy nebudu normálně žít. Po chvíli proklínání, kde jsem se to vlastně nechal zaměstnat, jsem se trochu vzchopil a šel to nahlásit své nadřízené. Ta mi poradila okamžitě ránu vymýt mýdlem a co nejdříve si zajít k lékaři, což jsem také učinil a v pondělí ráno jsem běžel ke své obvodní lékařce. Ta mi odebrala krev a poslala mě na infekční. Na infekčním mi znovu odebrali krev a dali mi tzv. „protitetanovku“. Informovali mě, že se mám pro výsledky zastavit u své obvodní lékařky za půl roku. V krvi sice nic nenašli, ale čekejte plni nejistoty ještě dalšího půl roku! Ale údajně jsem riziko nakažení nemocí, ať už HIV či žloutenky, minimalizoval svým postupem po píchnutí. Po uplynutí šesti měsíců jsem se dostavil pro výsledky u své obvodní lékařky. Ještě ten den jsem si říkal: Tak super, teď mi řekne, že jsem pozitivní, a můžu si to jít hodit… Ještě naposledy odběr krve a poté vyslechnutí věty: „Udělali jsme vám testy na všechny možné infekce a všechny dopadly negativně.“ V ten moment mi spadl kámen ze srdce, který mě strašil a tížil po dobu nekonečných šesti měsíců.